Uherskobrodský typ kroje se obléká v Havřicích, Těšově a Újezdci u Luhačovic (všechny obce jsou dnes součásti Uherského Brodu) a obcích Šumice, Prakšice a Pašovice. V minulosti se oblékal také v obci Maršov, formálně zaniklé v roce 1976, kdy se stala součástí Uherského Brodu po předchozím rozsáhlém sesuvu půdy v roce 1967.

Mužský kroj se zejména výzdobou vesty korduly tvořené několika řadami knoflíků blíží kroji blízkého luhačovického Zálesí. Naproti tomu ženský kroj vykazuje znaky oděvů dolňáckých, a je velmi podobný kroji hradčovickému, od kterého se odlišuje jen v detailech.

 

Dětský kroj

Děti do věku čtyř až pěti let oblékaly jednotné oblečení. Bez ohledu na pohlaví dítěte to byly řasnaté šaty s nabíranými rukávy zakončené kadrlí jako nařaseným volánem. Obvykle se těmto šatům nebo suknici říkalo kanduška. Ve všední dny a v létě nosily děti pouze košilku s řaseným krejzlíkem. Košilky se pak zapínaly nebo zavazovaly na zádech. Na tuto košilku se pak mohla obléci kanduška, přičemž nařasený krejzlík pak ležel na šatičkách a tvořil ozdobu. Kandušky se zapínaly na zádech na knoflíčky nebo patentky, šité byly z různorodého materiálu, často z vlněných vzorovaných kašmírů i jednobarevných vlněných látek.  Ozdobou byly nášivky, porty, stuhy a krajky na přiléhavém živůtku i okraji sukně nebo rukávů. Chlapci měli místo nařasených rukávů zakončených kadrlí úzké rukávky nabírané v ramenou.

Nejmenší děti do jednoho až dvou let nosily na hlavě čepečky, ke svátečnímu kroji s našitými portami, stříbrnými flitry a skládanými stuhami pro děvčátka i chlapce. Asi od dvou až tří let věku dostávali ke kandušce kluci místo čepečku klobouk a děvčátka šáteček uvazovaný pod bradu na babušu.

 

Ženský kroj

Ženský kroj v Újezdci u Luhačovic a Těšově je v základních rysech v základních rysech velmi podobný ba téměř shodný s krojem hradčovickým.

Základní součástí ženského kroje byl, stejně jako v okolních krojových okrscích rubáč, zvaný také rubaňa. Skládal se z oplečí stahujícího trup a sukňovité dolní části, která byla vzadu nařasená, aby usnadňovala chůzi. Rubáč šitý z hrubšího plátna, původně konopného, ve druhé polovině 19. století již bavlněného, se uvazoval přes rameno na jednu šňůrku zvanou prolanko. Rubáč nahradily ženy v okolí Uherského Brodu již brzy po první světové válce městským prádlem – živůtkem na dvou ramínkách a také kalhotkami. V pase kryl trup pás, který byl často vyšívaný a nazývaný jako opasák, aby nebylo patrné barevné spodní prádlo mezi fěrtůškem a kordulkou.

Ke svátečnímu kroji se oblékaly rukávce, s baňatými hustě nabíranými rukávy. Uherskobrodské a hradčovické rukávce měly vždy baňky menší než na Uherskohradišťsku. Rukávy se nejprve formovaly volně, před rokem 1900 se už u mladých dívek začínaly hustě vrapit a postupně také formovat vycpávkami do požadovaného baňatého tvaru. Rukávy zakončuje delší plátěná dírkově vyšitá kadrle. Původní kadrle byly i s výšivkou a krajkou z vyšívaného tylu. Zdobení v podobě výřezových výšivek se zachovalo na ramenou, samostatně připínané přednici a obojku lemovaném naskládanou, obvykle tylovou krajkou.

Na rukávce ženy a dívky oblékají kordulku šitou z různě barevných převážně brokátových látek, původně se nosily také kordulky soukenné. Soukenné kordulky byly vyšité kolem zapínání a na zádech nad šůskem červenou výšivkou doplňující modré jednoduché šňůrování. Výšivka tvořila kolem zapínání v podobě čtyř knoflíků obdélníkový tvar. Na zádech se soustředila do úzkého prostoru nad dva šůsky, kam se sbíhaly švy zádových princesově projmutých dílů. Soukenné kordulky existovaly delší dobu vedle hedvábných jako jejich starší varianta a typ oděvní součástky pro chladnější počasí. Barevné kordulky se šily z hedvábných látek, nejčastěji z atlasu nebo brokátu v široké škále barev, obvykle s květinovým tištěným nebo vytkávaným vzorem. Během prvních desetiletí 20. století zcela převládl jako materiál k šití kordulky hedvábný brokát s vytkávanými květy v zelené barvě, která však nebyla v minulosti pravidlem. V přední části má hedvábná uherskobrodská kordulka rovný výstřih lemovaný našitou květovanou stuhou, která nesahá až k dolnímu okraji, ale prostor kolem zapínání je zdoben výšivkou, která se opakuje ve velmi malé ploše připomínající obracený trojúhelník na zádech kordulky. Střih a výzdoba zadního dílu kordulky, je hlavním rozlišovacím prvkem, který umožní od sebe rozeznat ženy z Uherskobrodska a z Hradčovicka, kde má kordulka u dolního okraje řadu varhánků s typickou barevnou výšivkou. Výšivka kolem zapínání a na zádech byla původně jednoduchá, ručně pracovaná stonkovým stehem, od třicátých let 20. století se objevovaly i květinové kompozice tak zvané malované výšivky povedené plným stehem.

V Těšově, Újezdci a Šumicích se vyskytuje ještě třetí typ kordulky, která je označována jako šumická. V ostatních obcích uherskobrodského krojového okrsku ji nenajdeme. Po první světové válce a nejvíce ve třicátých letech 20. století se začala nosit v těchto obcích nejblíže sousedících s regionem luhačovického Zálesí kordulka z tmavšího brokátu s kulatým výstřihem a širokým tmavým sametovým lemem u dolního okraje. Kromě našití port, stuh a flitrů po značné ploše, tvořila její charakteristickou výzdobu našitá velká kola z bulionů a stříbrných flitrů na širokém černém sametovém pásu u dolního okraje kordulky. Nosila se k polosvátečnímu kroji například k muzice nebo v neděli odpoledne. Zajímavostí je, že se oblékala nejen na rukávce, ale také na jupku. V Těšově a Újezdci zůstala jako součást polosvátečního kroje, do kostela a k obřadnímu kroji se nosila výhradně kordulka sváteční s rovným výstřihem.

Na několik spodnic (ke svátečnímu kroji se v meziválečném období oblékaly obvykle dvě až tři) se opasuje zezadu klotový černý šorec s působivě vyšitou barevnou formou přes vrapy. Nejstarší šorce byly z barvenického barvířského plátna zvaného pergál, které bylo leštěné do vysokého lesku, a díky této konečné úpravě držely sukně tvar, ale pokud se šorec jednou zlomil, nebylo možné vrátit poškození do původního tvaru. Z praktických důvodů proto převládl jako materiál pro šití šorců v meziválečném období klot.

K obřadnímu kroji nevěst, družiček a děvčátek ustrojených k prvnímu svatému přijímání se oblékala jako zadní sukně bílý hustě vrapený fěrtoch. Původně měl tento bílý fěrtoch pravděpodobně také vyšitou formu v pase, již na konci 19. století se ale nosily jen fěrtochy nezdobené nebo s našitou vzorovanou stuhou.

 Jako přední sukně se nosily na Uherskobrodsku velmi často červené harasové štófy či různobarevné nejčastěji však červené brokáty. Fěrtůšky jsou u dolního okraje lemované úzkou krajkou, patáčkovou portou i pentličkou tvořící charakteristické ozdoby. Starší ženy nosily ještě po druhé světové válce také fěrtůšky z vlněných kašmírů různých barev s květinovým potiskem. U starší generace obvykle převládaly tlumenější tmavší barevné odstíny látek. Ve třicátých letech ve svátečním kroji zvláště u svobodných děvčat převládl jako materiál na fěrtůšky hedvábný brokát s široké pestré škále barev. K obřadním příležitostem se začaly před druhou světovou válkou brokátové fěrtůšky zdobit u dolního okraje i výšivkou.

Zepředu se opasují vyšívané tráčky. Původní tráčky byly přišité k sukni a po upevnění v pase se uvázaly na mašli a jejich konce splývaly k dolnímu okraji sukně. Obvykle byly tvořeny tkanicemi z harasové vlny, proto se jim také říkalo harase. Postupně se z nich vyvinula samostatná krojová součástka jako u jiných krojů na Uherskobrodsku. Tráčky se šily již v meziválečném období ze čtyř pruhů brokátu, obvykle vyšitého květinovým motivem. Lemovány jsou často pentličkami i stříbrnými flitry. Prostor mezi horním okrajem sukně a krátkou kordulkou zapínanou na jeden knoflík se vyplňoval původně samostatným pruhem výšivky zvaným opasák či opasovačka. Postupně se opasák a tráčky spojili do jedné krojové součástky. Sukně jsou poměrně dlouhé, sahající pod kolena a vytvářející tak příjemnou a důstojnou siluetu kroje. Délka sukní se při zkracování od poloviny lýtek zastavila v délce těsně pod koleny.

Na hlavu se po zániku starších pokrývek hlavy, kterými byla šatka a čepec začaly uvazovat velké čtvercové tištěné šátky. Brzy po roce 1820 to byly modrotiskové šátky z dílen uherskobrodských barvířů Dlabalů. Během druhé poloviny 19. století zcela převládly výrazné červené turecké šátky tištěné ve velkém množství vzorů a vyráběné s prázdným holým středem, i prostřední plochou vyplněnou kvítky, či větvičkami s lístky. V Těšově a Újezdci byly nejoblíbenější šátky halúzkové, i kvítkové, šátky holé se vyskytovaly spíš vzácně. Svobodné dívky uvazovaly šátek způsobem zvaným na ocas, jak je zachytily fotografie Josefa Klvaně z roku 1893. Tento způsob uvázání šátku jako znaku svobodné dívky se vytratil brzy po roce 1900, kdy si svobodné již nejčastěji uvazovaly šátek pod bradu jako ve Vlčnově nebo Hradčovicích. Vázání šátku pod bradu, které bylo původně určeno svobodným matkám, bylo v uherskobrodském krojovém okrsku kolem roku 1900 poněkud odlišné. Cípy šátku kryly bradu a byly svázány na temeni hlavy. Kolem první světové války už je patrné uvázání obou cípů šátku za krkem.

Vdané ženy si pod šátek vkládaly válcovitou vycpávku připomínající jelito, která se na Uherskobrodsku nazývala nátěsta. Podle této vycpávky se také úvaz šátku označoval jako na jelito nebo na nátěstu. V monografii Moravské Slovensko zmiňuje Josef Klvaňa i starší způsob vázání šátku s pomocí půlkruhové obálenky, která se však kolem roku 1900 používala pouze na svatbách a úvodech. Obrazový doklad tohoto typu úvazu se však nedochoval.

V Těšově a Újezdci se zachoval také další typ úvazu zvaný na lipač. Nosil se k polosvátečnímu kroji – k muzice. Nikdy se však v úvazu na lipač nechodilo do kostela nebo o svátcích. Často se k němu oblékala jupka nebo i jupka a šumická kordulka.

Nezbytnými doplňky kroje žen v Újezdci jsou pletené vlněné punčochy s pestrobarevným květinovým vzorem. Punčochy se pletly na pěti jehlicích dokola a protože nemají ani špičku s patou, jsou spíše jakými návleky s pružnou manžetou u kotníku a na druhou obepínající stehno. Punčochy se oblékaly na tenké bavlněné punčochy, aby na nohou dobře držely. Nosit se začaly kolem roku 1900 v souvislosti se změnou obutí.

Původní obuví žen na Uherskobrodsku byly vysoké čižmy šité na jedno kopyto s holínkou a vrapením na nártu, velmi podobném čižmám ve Vlčnově. Po roce 1890 se začaly objevovat šněrovací střevíce. Jako první je začal šít v roce 1890 švec Šimon Machálek v Havřicích, který se vyučil u obuvníka Fornůska v Kunovicích. První šněrovací střevíce byly bez zdobení, brzy se začal horní okraj ozdobně vysekávat ševcovskými razidly a podkládat bílým plátnem, pro zvýraznění vzoru.

 

Kroj svobodných a vdaných

Oděv svobodných dívek a vdanýc žen se na první pohled odlišoval ve vázání tureckého šátku. Vázání šátku pro svobodné bylo na ocas, po roce 1900 se však nejvíce užíval úvaz pod bradu na babušu a v Těšově a Újezdci i vázání šátku na lipač. Vdané ženy mají v úvazu na nátěstu, na jelito patrnou měkkou vycpávku válcovitého tvaru plněnou původně peřím.

Mužský kroj

Mužský kroj především výzdobou kordulky poukazuje na vliv kroje blízkého luhačovického Zálesí.

Košile v Újezdci má střih obvyklý v dolňáckých obcích, s dudovými nabíranými rukávy. Je zdobena souborem žlutočerné výřezové výšivky na ramenou, límečku a nejslavnostnější košile také na přednici. V Těšově, Újezdci a Havřicích se často místo přednice fajky vyšívalo na košili plochým stehem červené srdce s letopočtem či iniciálami nositele. Svobodní mládenci na sebe v meziválečném období oblékali i dvě košile, aby měli rukávy správně natrčené. Proto nebylo třeba je tak výrazně škrobit jako v jiných obcích. Na všední dny se nosila košile jen s černým vyšitím, která byla obvyklá i v Hradčovicích.

Kordula z tmavě modrého až černého sukna má malé klopy zeleně prošité proštepované a na předních dílech je bohatě zdobena mosaznými knoflíky v několika řadách. Starší kordulky měly i černé jehlanovité knoflíky. Před rokem 1880 se oblákaly korduly střihem i výzdobou příbuzné dolňáckým typům oděvu s modrým šňůrováním. Vliv blízkého luhačovického Zálesí však přinesl změnu v podobě střihu a především výzdoby tvořené několika řadami i různým formováním našití koflíků na přední díly vesty. Přední díly korduly se nezapínaly, ale stahovaly v horní části pentličkou zvanou rozpinka. Rozpinka spojuje dva ozdobné knoflíky nad klopami a tvořila také rozlišovací znak svobodných a ženáčů. Svobodní mládenci měli již před první světovou válku rozpinku vytvořenu z úzké stuhy s ozdobným vyšitím nebo Z továrně vytkávané pentle. Ženáči nosili naopak pouze nezdobenou a kratší šňůrku, která neměla přitahovat pozornost jako ozdoba, ale hlavně plnit funkci sepnutí či stažení obou částí kordule k sobě. Rozpinka se začala na kroji nosit již před rokem 1900, kdy však byl kladen důraz na její funkci spínat oděv. První rozpinky byly krátké z jednobarevných stuh a konce rozpinky sahaly jen na prsa.

Nohavice z tmavě modrého sukna jsou zdobeny modrým šňůrováním a svobodní si do zástřihu vkládali vyšívaný plátěný šáteček, který byl obvykle darem od galánky.

Nejstarší klobouky měly na Uherskobrodsku kulatou nebo i mírně vodorovnou vypouklou hlavu a rovnou krempu. Kolem roku 1880 se objevil klobouk zvaný brúsek s plochou rovnou stříškou, který zcela převládl u kroje v Těšově a Újezdci. V průběhu třicátých let 20. století tento typický klobouk vytlačily klobouky na tři facky a klobouky městského charakteru používané běžně také v Prakšicích a Pašovicích, kde brúsek nikdy nezdomácněl.

 

Kroj svobodných a ženatých

Rozdíl mezi krojem svobodných a ženáčů se projevoval především ve výzdobě klobouku. Klobouk brúsek nošený v Újezdci i Těšově byl u svobodných i ženáčů omotán několika řadami šmuků v kombinaci se stuhami. Zakončení obvykle viselo v přední části na krempu klobouku. V tomto místě také svobodní měli umístěnou voničku z textilních kvítků. Původně bez kosárků. Podle tvrzení Josefa Klvani se v uherskobrodském krojovém okrsku kosárky nenosily. Výjimečně jsou zachyceny až na snímcích z třicátých a čtyřicátých let 20. století, kdy v okolí Uherského Brodu převládly klobouky městského typu. Svobodní však obvykle nosili klobouky s voničkou ale bez kosárků, ženáči bez ozdob.

Dalším typickým znakem pro svobodné byla rozpinka stahující k sobě kordulku. Svobodní již v meziválečném období nosili rozpinky asi do pasu dlouhé tvořené taftovou stuhou s barevnou květinovou výšivkou nebo byla na rozpinku použita vytkávaná stuha tovární výroby. Ženáči měli rozpinku nezdobenou a výrazně kratší.

Posledním znakem svobodného byl vyšívaný a krajkou lemovaný šáteček vkládaný do zástřihu puntu nohavic. Byl obvykle darem z lásky od dívky a potvrzením toho, že mládenec je zadaný. U ženáčů pak šáteček v ustrojení chybí.

 

Pracovní a všední kroj

Původně se nosily k práci a ve všední den obnošené součástky kroje svátečního. V meziválečném období pronikly do všedního kroje nové oděvní součástky jako jupka šitá z plátěných tisků převážně světlých barev. Zadní sukně nejčastěji tmavých barev doplňovaly přední tiskové fěrtůšky. K práci se přes fěrtůšek často uvazovaly i zástěry. Na zadních sukních se jako ozdoba uplatnila jedna až tři hedvábné úzké stuhy našité u dolního okraje. Fěrtůšky mohly mít obdobnou ozdobu nebo měly alespoň u dolního okraje jeden či více sámků. Na hlavě nosily ženy tiskový šátek uvázaný pod bradu nebo za krkem. Ve všední dny si ženy uvazovaly i šátky střapcové z lehkých látek. Muži oblékali k práci konopné nebo před rokem 1900 už i bavlněné košile a plátěné gatě. Košile s nařasenými rukávy se Újezdci nosila původně přes gatě, tak jak to bylo obvyklé i ve Vlčnově. V meziválečném období se nosily cajkové kalhoty s košilí městského typu a v chladnějším počasí také modré městské kabáty nebo se dotrhávaly staré haleny a lajbly.

Polosváteční kroj

Jako polosváteční kroj můžeme označit oděv oblékaný obvykle v neděli odpoledne při pochůzkách po vsi nebo k muzice. Specifikum oblékání kroje v Újezdci a blízkém Těšově je u ženského kroje bílá, obvykle nezdobená jupka, na kterou se brzy po první světové válce začala oblékat kordulka s kulatým výstřihem zvaná šumická. Původně se k jupce bral jenom plátěný zřasený krejzlík podobný dětskému límečku ke kandušce. Pak si dívky uvázaly na hlavu polobrokátový šátek pod bradu. Protože se jednalo o pohodlné oblečení, stále častěji se začala užívat také varianta s obojkem z naskládané tylové krajky všité do výřezové výšivky, který jinak náleží k rukávcům. Na hlavu se pak uvazoval turecký šátek způsobem zvaným na lipač.

Sváteční kroj

Sváteční ženský kroj sestával vždy z rukávců, sváteční kordulky z brokátu, spodnic, šorce, fěrtůšku s tráčky a opasákem a tureckého šátku. Ten si uvazovaly ženy způsobem příslušejícím jejich stavu buď pod bradu nebo na nátěstu, na jelito. Mužský sváteční kroj zahrnoval i v létě soukenné nohavice, košili s řasnatými rukávy a výšivkou na límečku, náramenících a s přednicí s červeně vyšitým květinovým motivem srdce. Přes košili se vždy oblékla kordula, v chladnějším počasí i krátký bílý flanelový kabátek lajbl u uherskobrodského kroje specificky zeleně šňůrovaný. Na hlavě nikdy nechyběl klobouk u svobodných s voničkou, u ženáčů nezdobený.

 

Obřadní kroj

Obřadní kroj se oblékal k rodinným obřadům a okamžikům přelomu lidského života, kterými bylo narození, svatba a smrt.

Nejcharakterističtější obřadní součástky se projevovaly v ustrojení ženicha a nevěsty. Kroj nevěsty byl oblékán vždy v převažující bílé barvě. Ke svátečním, obvykle novým rukávcům a hedvábné či brokátové kordulce oblékaly na několik spodnic nevěsty jako zadní sukni bílý hustě vrapený fěrtoch. Ten měl původně vyšívanou formu v pase, ta se však, stejně jako její náhražka v podobě továrně vyráběné tkanice a olemování flitrovými portami nedochovala. Nejstarší obřadní fěrtůšky byly v Újezdci šité z bílého mušelínu, na konci 19. století se nosily i kašmírové a v meziválečném období zcela převládly sukně brokátové, zdobené i vyšitím, nejčastěji květinového motivu nebo rozmarýnových vínků. K obřadní úpravě hlavy nevěsty patřilo pentlení. Díky několika fotografiím Josefa Klvani z Újezdce z roku 1893 publikovaným i v Moravském Slovensku se dochovalo vyobrazení původního pentlení nevěsty složeného z několika částí. Bylo do značné míry podobné věnci, který se až do současnosti obléká k obřadnímu kroji ve Vlčnově. Byl složený z obálenice, na které byly našity vějířovitě pentle. Týl obálenice kryl květovaný fábor a pod ním uvázaný visák složený ze stuh splývajících na záda až k pasu. Další částí byl nízký věnec z textilních květů, kánka a velké růžice ze stuh na uších. Pentlení bylo na hlavě připevněno poměrně vzadu a bylo vidět hodně vlasů. Již kolem roku 1900 se však do módy začínaly dostávat jednoduché věnečky z voskového nebo textilního kvítí bílé barvy se dvěma copy zakončenými mašlí. Specifikem nevěst v Újezdci a Těšově je zaplněný týl hlavy zelení a menšími bílými věnečky a voničkou kryjící upevnění jednoho výrazného copu. Hlava nevěsty je pak zdobena vypletením zeleným asparágem.

 

Použité zdroje:

BENEŠ, J. 1968–1969. Lidové kroje v okolí Uherského Brodu. Slovácko 10–11, s. 43–76.

DVOULETÝ, M. a kol. 2010. Na paletě krojů: slovácké slavnosti vína a otevřených památek Uherské Hradiště. Uherské Hradiště: Nadace Děti-kultura-sport, 2010. 371 s. ISBN 978-80-254-7930-8.

JANČÁŘ, R. 2003. Kniha o Těšově (1298-1976); Těšovský rok ve starodávných zvycích, slavnostech, písních a tancích. Velehrad: Ottobre 12, 2003. 361 s. ISBN 80-865528-34-2.

KLVAŇA, J. 1918. Lidové kroje na Moravském Slovensku. In: Moravské Slovensko, sv. 1, Praha 1918, s. 167–172.

LEKEŠ, T. a JANČÁŘ, R. 2010. Újezdec u Luhačovic: dějiny farnosti a obce. Újezdec u Luhačovic: Pro Římskokatolickou farnost Uh. Brod – Újezdec vydalo nakl. Miroslav Šácha v Popovicích, 2010. 269 s. ISBN 978-80-903855-1-1.

TARCALOVÁ, L. 2014. Tradiční úprava hlavy 3. část. Úvazy tištěných šátků na Moravě. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2014. ISBN 978-80-87261-95-8.