V Dolním Němčí se obléká kroj nazývaný jako nivnický. Patří ke krojům podhorského typu a obléká se dále v obcích Nivnice, Horní Němčí, Slavkov a Korytná. Odchylky ve střihové konstrukci, dochování určitých krojových součástí či výzdobě jsou mezi obcemi nivnického krojového okrsku minimální, přesto lze určité rozdíly mezi jednotlivými lokalitami vysledovat.

Dětský kroj

Děti do 3–4 let věku oblékaly jednotné šaty neboli suknice bez ohledu na pohlaví. Stejně jako jinde na Slovácku byly tvořeny živůtkem s nabíranými rukávy a nařasenou sukní, zapínané na zádech. Sváteční suknice se šily z lepších materiálů – vlněných voálů, etamínu i mušelínu. V Dolním Němčí byly oblíbené látky jemné růžové a světle modré barvy s drobným vzorkem. Nařasené rukávy byly zakončené kanýrem s úzkou krajkou, kadrlí. Chlapecké suknice měly rukávy zřasené do manžety bez kadrle a krajky. Kolem krku se dětem uvazoval límeček z plátěné krajky volně zřasený tunýlkem provlečenou šňůrkou. K suknici oblékaly děti sváteční čepeček původně z brokátu, bohatě pošitý dracouny a flitry do několika kol i naskládanými stuhami. Chlapci nosili velmi záhy kulatý klobouček. Od 4–5 let dostávaly děti stejné krojové součástky jako dospělí, někdy nosily již i děti po třetím roce věku krojové součástky jako jejich rodiče. Dražší krojové součástky, především obuv a nohavice, dostávaly děti až u příležitosti prvního svatého přijímání, ke kterému chlapci měli oblečeny soukenné nohavice, vestu, modrý lajbl a košili, děvčátka šla oblečena po bílu v obřadním kroji s věnečkem z bílých květů na hlavě.

Ženský kroj

Základní spodní součástí kroje byl na Nivnicku rubáč obdobného střihu jako v dalších obcích Uherskobrodska. Skládal se z těsného oplečí, obepínajícího trup, a nařasené sukňovité části. Na rameno se přivazoval jedním šikmo vedeným ramínkem, prolánkem. Spodní okraj rubáče přesahoval původně dolní okraj sukní a byla tak patrná tzv. sobota. K práci a na všední den se oblékal rubáč konopný, z jemnějšího plátna byl šitý rubáč pod sváteční kroj. Během první poloviny 20. století nahradily tuto součástku košilky se dvěma ramínky a původní rubáče už oblékaly pouze starší ženy.

Na rubáč se oblékaly rukávce příramkového střihu s rukávy ukončenými kratší plátěnou kadrlí s našitou krajkou. Původní rukávce v Dolním Němčí měly volně zřasené vyduté větší rukávy, jak zachytil na snímcích z roku 1890 Josef Klvaňa. Zřejmě brzy po roce1900 se začaly rukávce skládat do záhybů a postupně vlivem blízkých dolňáckých obcí se celý rukáv začal až na konci třicátých let 20. století hustě vrapit do malých skladů a fixovat škrobením. Rukávy si však zachovaly menší rozměr než na sousedním Uherskobrodsku, ve Vlčnově nebo na Uherskoostrožsku. V horní části mají naznačené zalomení, avšak celkově je tvar baňatý ukončený vsazením do úzkého lémečku, do kterého je všita plátěná kadrle zakončená krajkou. Zatímco volně řasené rukávce oblékané v Nivnici a Korytné se podkasávají a uvazují vysoko nad loktem, vrapené rukávce v Dolním Němčí, Slavkově a Horním Němčí se podvazují až těsně u lokte, což jim dává charakteristický mírně vydutý tvar dotvořený i vycpávkami z papíru. Kadrle, tedy širší plátěné kanýry, jsou zdobeny pestrobarevnou květinovou výšivkou provedenou na šicím stroji. K oblíbeným motivům patří výrazné růže pokrývající celou plochu plátna, mnohdy doplněné patáčkovými portami. Kadrle jsou ukončeny krajkou z vyšívaného tylu. Stejný typ krajky nazývané jako tylangrové kaničky se uplatňuje na obou přednicích rukávců a volně přechází na obojek, který je v Dolním Němčí sešitý s rukávci v jeden celek jako tomu původně bylo i jinde.

Výšivka na ramenou, límečku a předních dílech rukávců byla provedena v černomodrožluté barvě, místní názvy pro jednotlivé výšivkové motivy jsou například na stoly, černé stoly, kruhy, hrušky, dubový list a další. Na všedních rukávcích a rukávcích, které oblékaly starší ženy, byla výšivka často nahrazena bílým proštepováním, nebo byl vyšitý pouze límeček zvaný sprostý.

Vestičky, korduly, oblékané na rukávce, se šily původně z černého sukna, ještě před koncem 19. století se do obliby dostaly i hedvábné látky (atlas, lesklý taft). Soukenná kordula zvaná také smuteční byla zdobena výšivkou červené barvy doplněné o drobné vzory v zelené a modré barvě. Výšivka kolem výstřihu tvořila dva velké čtverce. Na pravé straně je malá kapsička s vyšitím. Nad pěti faldy je výšivka rozvinuta do tří větších a dvou menších krajních trojúhelníků obdobných jako na mužských vestách. V první třetině 20. století zcela převládl jako materiál užívaný k ušití nových kordul světle modrý vzorovaný brokát. Korduly nivnického krojového okrsku jsou charakteristické téměř čtvercovým zaobleným výstřihem lemovaným zelenou stuhou a kolem zapínání květinovou výšivkou se srdéčky a na zádech pěti malými šůsky, nad nimiž jsou vyšitá srdéčka. Na hedvábných a brokátových kordulkách se nejvíce rozvinulo vyšívání na předních dílech. Zatímco na kordulkách v Nivnici a Korytné jsou horní části výšivky zakončeny do oblouků, ve východní části krojového okrsku včetně Dolního Němčí jsou výšivky v horní části ukončeny rovně a nejčastěji řadou srdéček. Výplň pak tvoří 2 – 3 svislé řady kulatých barevných kvítek.

V chladnějším počasí se nosily lajble, tedy kabátky z bílého sukna s dlouhým rukávem. Základní střih byl shodný jako u kordul, jen přibraly dlouhý rukáv, proto se jim na Nivnicku říká také kordula s rukávama. Zdobeny byly nejčastěji lemováním modrou stuhou a červenou výšivkou na obou předních dílech, obdobně jako soukenné kordulky. Výšivka na obou přednicích byla střídmější než u kordul. Po roce 1900 se šily jen výjimečně a od třicátých let 20. století tato působivá krojová součástka mizí z běžného oblékání v Dolním Němčí i okolních obcích. Pod lajble se původně oblékaly rukávce, ze kterých byl patrný obojek a také obě vyšívané přednice v hlubokém čtvercovém výstřihu. V meziválečném období se začaly šít vyteplené, vyfutrované kacabajky, kabaně z černého plyše či sametu. V zimě oblékaly ženy bílý dlouhý kožich. Výstřih, okraje i rukávy lemovala černá beránčina a kožich byl zdobený aplikací barevné kůže. V meziválečném období se k všednímu a pracovnímu kroji začaly oblékat jupky jednoduchého střihu s rovnými rukávy. Šily se z bílého i potištěných pláten, flanelů, zefírů, na neděli také z polobrokátů či lesklých saténů ve velkém množství barev, vzorů a zdobené jednoduchou nášivkou v podobě krajek nebo stuh na přednicích, okrajích rukávů i u dolního okraje jupky.

Na několik bílých spodnic si ženy v Dolním Němčí opasují zezadu černý šorec z lesklého barvenického plátna, pergálu, z produkce uherskobrodských černobarvířů. V meziválečném období stále více nahrazoval tento efektní, ale nepraktický materiál oblíbený černý klot, který se nekrčil a nelámal. K nejsvátečnějšímu a obřadnímu kroji se oblékal bílý vrapený fěrtoch. Původně měly obě součástky úzkou vyšitou formu v pase (fěrtoch bílou, šorec žlutou), která se však nezachovala, protože je vždy překryla pod pás sahající výrazně delší kordula a zdobná forma se tak na kroji neuplatnila. Bílý fěrtoch i černý šorec se nosí v Dolním Němčí poměrně úzký, protože jej z největší části zakrývá velmi široký fěrtůšek, ponechávající vzadu jen maximálně 20 centimetrů širokou mezeru mezi oběma konci.

Přední sukně, fěrtůšek, se původně šil z jemného plátna, mušelínů i etamínů světlých barev s jemným květinovým vzorem a byl dlouhý až do půli lýtek. Kolem roku 1900 se nosily také fěrtůšky kašmírové a nakonec ve svátečním kroji zcela převládly sukně brokátové v jemných pastelových barvách. Fěrtůšky se začaly ve třicátých až čtyřicátých letech 20. století zdobit květinovou výšivkou v dolní části nebo k nejsvátečnějším příležitostem také malováním. Starší ženy si obvykle pořizovaly fěrtůšky tmavších barev a méně nebo zcela nezdobené.

Jako samostatná součástka se v Dolním Němčí a okolních obcích od sukně oddělily tráčky tvořené dvěma delšími a dvěma kratšími pruhy výšivky všitými do plátěného pásku, lémca. Původně užší jednobarevné stuhy, které skutečně sloužily jako tráčky k uvázání sukně kolem pasu, se postupně rozšířily a po celé ploše se začaly vyšívat pestrobarevnou výšivkou plochým stehem s květinovým vzorem, nejčastěji s pestrobarevnými růžemi. Vyvinuly se ve specifickou a velmi zdobnou krojovou součástku.

Původní pokrývkou hlavy byla na Nivnicku šatka tvořená pruhem plátna s vyšitými konci a vyšívaný čepec s čtvercovým dýnkem. Obě součástky se dochovaly pouze v muzejních sbírkách, čepce z Dolního Němčí měly obvod lemován černými srdéčky, vzor pracovaný krémovou hedvábnou nití a výplň v podobě pravého výřezu se zřetelným prolamováním a otvory mezi precizně utaženými stehy byly okrové. František Kretz, který tyto nejstarší krojové součástky sbíral a provedl jejich rozčlenění, vysoce hodnotil estetickou hodnotu čepců z Dolního Němčí. Během 19. století nahradily původní pokrývky hlavy velké čtvercové tištěné šátky. Nejprve barvenické modrotiskové šátky se žlutým vzorem, které se u nivnického kroje dochovaly v nebývalém množství a starší ženy je nosily ke smutečnímu kroji ještě ve čtyřicátých letech 20. století. Říkalo se jim zde barvenica. Vyráběli je uherskobrodští barvíři ve velkém množství, převážně se žlutou bordurou s dubovým listem a po ploše se žlutými puntíky. Během druhé poloviny 19. století však zcela převládly šátky turecké, v Dolním Němčí používané především s holým středem. Na Nivnicku se tureckým šátkům říká šatka, název tedy přešel z původní krojové součásti na novou, šátek se pak říkalo střapcovému čtvercovému šátku uvazovanému k polosvátečnímu kroji. Turecký šátek se obvykle vázal na ocas nebo také na věneček s cípem seskládaným do květinové bordury a obtočeným kolem hlavy. Obecně je tento úvaz označován také hore koncem. K největším svátkům a slavnostnímu kroji se šátek vázal dolů konec bez květinové obruby kolem hlavy, pouze na suk v týle. Vzadu byla u svobodných dívek patrná mašla, která byla v minulosti uvázaná na konci copu – lelíku, který byl hlavním znakem svobodného děvčete. Vdané ženy si uvazovaly pod šátek plátěný čepec se slzovitou či kopýtkovou obálenkou, jejíž ostrý výčnělek, rožek, byl pod šátkem dobře patrný. K polosvátečnímu kroji se začal nosit během dvacátých až třicátých let také bílý či krémový, často brokátový šátek s třásněmi po obvodu. K obřadní úpravě hlavy děvčat patřilo pentlení, které se v nivnickém krojovém okrsku udrželo pouze v oblečení nevěsty a družiček právě v Dolním Němčí.

Jako obutí se nosily původně čižmy s hladkými lesklými holínkami, ke svátečnímu kroji však boty zvané nabíračky. Nabíračky byly šité na jedno kopyto a měly proto ostrou, mírně zvednutou špičku. Holínka byla nabíraná, skládaná do malých záhybů. Brzy po roce 1900 se začaly nosit a zcela v kroji převládly polovysoké, téměř do půli lýtek sahající šněrovací střevíce. Starší typ obutí, nabíračky, se však nosil k těm nejsvátečnějším a obřadním příležitostem.

Kroj svobodných a vdaných

Oděv svobodných dívek a vdaných žen se na první pohled odlišoval ve vázání tureckého šátku. Svobodné i vdané vázaly šátek podle příležitosti, ke které se oblékly dvojím způsobem – hore koncem (sváteční kroj) a dolů konec (slavnostní kroj, velké církevní svátky, patřil vždy k bílému zadnímu fěrtochu). Rozdíl byl pouze v tom, že svobodné zpod šátku vyčníval konec copu s uvázanou mašlí sahající až k dolnímu okraji šorce, kdežto vdaná žena nejprve na hlavu uvázala plátěný čepec s loubkovou obalenkou, rožkem, tak, že ostrý výčnělek směřoval vzhůru. Ve všední dny chodily vdané ženy běžně v domácnosti pouze v čepci, který byl obvykle potažený látkou s tenkým proužkem a kolem hlavy ovázaný lepší stuhou, často taftovou nebo hedvábnou atlasovou. Šátek na něj uvázaly pouze, když opouštěly hospodářství a při uvázání střapcového šátku byl okraj plátěného čepce dobře patrný nad čelem.

Mužský kroj

Základní krojovou součástí mužského oděvu je plátěná košile. Původní košile měly jednoduchý střih z pravoúhlých částí, s úzkým límečkem stojáčkem zdobeným výšivkou. Košile se u krku zavazovala na šňůrky nebo zapínala na haklíky. Rukávy se mírně zužovaly a nebyly zřasené do manžet. Mladí muži měli košili vyšitou barevně, starší a ženáči nosili košili jen bíle vyšívanou. K práci se tato úzká košula šila z konopného plátna. Na přelomu 19. a 20. století se začaly v Dolním Němčí oblékat košile s vydutými nařasenými rukávy staženými do manžety, s nízkým stojatým límečkem a několika řadami sámků na prsou. Náprsenka byla pod sámky zdobená pruhem výšivky červené barvy, často i s monogramem majitele. Košile se zapínala na knoflíčky a byl na ní patrný vliv konfekčně šitých košil. Bývá nazývaná také jako košile vojanská. Nejdříve se začala nosit právě v Dolním Němčí, odkud se rozšířila i do dalších obcí.

Na košili oblékali muži soukennou vestu zvanou na Nivnicku modrý lajbl. Vesta je delší, sahající až na boky, s úzkým stojáčkem. Nejstarší vesty byly jen modře šňůrované, bez červeného vyšití, které se stalo charakteristickým výzdobným prvkem ještě před rokem 1900. Výšivka tvoří na předních dílech shodné pruhy lemující přednice, na zádech tři stylizované trojúhelníky. Vyšité jsou i oble krojené klopy kapsiček. Modrý lajbl se nosil původně zapínaný na dolní a horní knoflík, v meziválečném období se přestal zapínat a obě přednice se nechávají volně. Z původního šátečku zastrkávaného do knoflíkové dírky na levé straně vesty se vyvinula samostatná ozdoba dolněmčanských vest zvaná růža. Původně se používal i šátek kašmírový, kolem první světové války začaly ženy vyšívat naturalistické květinové motivy na plátěný šátek lemovaný tylangrovou (z vyšívaného tylu) krajkou. Postupně byl šátek redukován na kulatou ozdobu s vyšitým květem růže lemovanou dokola naskládanou tylangrovou krajkou. Tato ozdoba byla určena svobodným mládencům, ženáči ji původně odkládali. Její tvar a ušití se v jednotlivých obcích krojového nivnického okrsku velmi mírně liší. Zatímco v Nivnici je růža kolem dokola lemovaná hustě naskládanou krajkou, v Dolním Němčí pokračuje krajka až pod okrajem přednice směrem dolů. Výrazněji tak připomíná původní šátek, který spolu s krajkou vyčníval z rozepnuté vesty.

V chladnějším počasí se nosil bílý soukenný kabátek, lajbl, zvaný bílý lajbl se stejně zdobenými přednicemi. Na obou byly modře vyšité knoflíkové dírky a červené jednoduché střídmé vyšití. Lajble z oblékání mizely v meziválečném období, kdy je nahrazovala tmavá saka městského střihu. V deštivém počasí se také přehazovala soukenná delší halena, která měla barevným suknem zdobené výložky a ozdobně zakončený velký límec, hazuchu. Mužské kožichy byly původně dlouhé, hnědé, ale již kolem roku 1890 se téměř nevyskytovaly a nosily se kožíšky krátké, sahající pod pás, se stojatým límečkem, lemované na rukávech, límci i okrajích černou krátkou kožešinou. Zapínaly se na kožená poutka a válcovité knoflíčky. Obřadní součástkou byl dlouhý kabát, mentýk, zvaný také kmotrovský kabát, rozšířeného župicového střihu v délce pod kolena, známý a dochovaný v Nivnici.

Nohavice se v Dolním Němčí a okolí šily z tmavě modrého sukna s modrým šňůrováním. Nejstarší šňůrování na nohavicích z doby kolem roku 1890 bylo v podobě jednoduchých závitnic, osmiček a jatelinek. Celkově se zdobení na rozdíl od jiných okrsků nerozvinulo do velké plochy a je tvarováno do špice. V Dolním Němčí se do rozporku puntu nohavic zastrkával také plátěný vyšívaný šáteček lemovaný úzkou tylovou krajkou. Stejně jako u šátečku v modrém lajblu byla výšivka provedená pestrobarevnými nitěmi se vzory růží. Obvykle to byl dar od galánky a ženáči jej vždy odkládali.

Klobouk u nivnického kroje je charakteristický kulatou hlavou a ohrnutým malým okrajem. Kolem vyšší stříšky je lemován v několika řadách šmuky a stužkami. Počet ozdob kolem klobouku byl v minulosti prvkem odlišujícím svobodného od ženáče. Konec zdobení zvaného správa je nad čelem sešit do několika centimetrů dlouhých konců, které tvoří na klobouku ozdobu. Klobouk ženáčů byl zdoben méně, stejně jako klobouk vdovců, který měl také své specifické znaky. Kosárky a voničku brali mládenci jen ke zvláštním příležitostem. K odvodům pak měli klobouky bohatě zdobené voničkami a ve dvacátých letech i trikolorami a pavími pery. V zimě se nosily také černé beranice.

Jako obutí se k nivnickému kroji nosily černé holínkové boty s jedním švem vzadu a nízkým širokým podpatkem, obvyklé na Uherskobrodsku i Uherskohradišťsku. Původní nivnické boty byly na vyšším podpatku, vepředu s vykrojením, ve kterém byla umístěna modročervená růžice.

Kroj svobodných a ženáčů

Rozdíl v oděvu mládenců a ženatých mužů byl především v ozdobách klobouku. Svobodní měli na klobouku více šmuků a na okraji červenou pentličku. Ženáči měli naproti tomu jen 3–4 šmuky a místo červené pentličky stužku černé barvy. Svobodní také nosili na levé straně klobouku voničku a dvě bílá kohoutí pera, kosírky. Součástkou kroje pouze svobodných mládenců byl také šátek v knoflíkové dírce soukenné vesty, z něhož se vyvinula charakteristická růža. Postupně se v meziválečném období rozdíly v kroji svobodných a ženatých mužů smazávaly a dříve závazným znakům se nepřikládala zásadní důležitost.

Pracovní a všední kroj

K všednímu kroji v Dolním Němčí a okolních obcích patřila již od meziválečného období jupka šitá z plátěných tisků převážně světlých barev. V létě si ženy často rukávy ohrnovaly a vykasávaly až nad lokty a z padesátých let jsou známy dokonce jupky šité s krátkým rukávem, který původně ke kroji nepatřil. Zadní sukně, nejčastěji tmavých barev, šité ze sametu, popelínu či jiného materiálu, doplňovaly přední tiskové fěrtůšky. Na fěrtůšek se uvazovala světlá zástěra sahající do pasu, polokruhového tvaru, často s kanýrem či kapsami, která do kroje pronikla z měšťanského prostředí. Takto chodily oblečené vypomáhat kuchařky na svatbách. Na hlavě nosily ženy čepec s kopýtkovou obalenkou bez další pokrývky hlavy. Šátek na něj uvazovaly, jen když odcházely do vsi – obyčejný tiskový, uvázaný pod bradu nebo i v týle. Muži oblékali k práci konopné košile a plátěné gatě. V meziválečném období se nosily cajkové kalhoty s košilí městského typu a v chladnějším počasí také modré městské kabáty nebo se dotrhávaly staré haleny.

Sváteční kroj

Ženy nosily ve svátek rukávce s hustě vrapenými rukávy s vyšíváním na přednicích, náramenících a obojku lemovaném krajkou. Na rukávce oblékaly mladší dívky brokátovou kordulu, starší ženy déle uchovaly v běžném oblékání kordulu černou soukennou. Na několik spodnic zezadu ženy opásaly černý hustě vrapený šorec. Jako přední fěrtůšek se nejčastěji nosí brokát vyzdobený ještě vyšitím. Na fěrtůšek pak jako další součástka přibývají bohatě vyšívané tráčky, nejčastěji s pestrobarevným květinovým základem. Ke svátečnímu kroji nechybí na hlavu uvázaný turecký šátek, u vdaných s nezbytnou obalenkou. Mužský sváteční kroj se skládá z nohavic, košile s řasnatými rukávy a několika sámky na prsou a modrého lajblu s růží a klobouku.

Obřadní kroj

Obřadní součástky se nejvýrazněji uplatňovaly u oblečení ženicha a nevěsty i dalších svatebčanů. Nevěsta i družičky oblékaly na škrobené spodnice zadní bílý hustě vrapený fěrtoch a dopředu bílý brokátový fěrtůšek, často zdobený v dolní části výšivkou nebo i našívanými věnečky z živého rozmarýnu. Úpravu hlavy nevěsty a družiček tvoří v Dolním Němčí pentlení, které se z nivnického krojového okrsku dochovalo pouze v této jediné obci. Je starobylé konstrukce složené z několika částí, které se na hlavu připevňují postupně i za pomoci vplétání do vlasů. Dolněmčanské pentlení tvoří obálenice podobného tvaru jako ta určená vdaným ženám, ale větší, potažená vzadu stuhou a pošitá stříbrnými patáčky. V horní části je k ní připojen věneček z textilních kvítků, sklíček a naskládaných mašlí na okraji zvaný stužek. Obálenice má několik párů šňůrek, kterými se v týle připevní a zaplete k vlasům. Dříve se jako pomůcka používalo dřevěné vřeteno, kterým si žena provádějící zaplétání nevěsty udělala ve vlasech prostor k prostrčení šňůrky. Na temeno se přiváže široká pentle, v dolní části pod obálenicí překrytá tzv. ocasem – souborem osmi bílých textilních stuh s tovární výšivkou splývající dolněmčanským nevěstám a družičkám až pod pas. Kolem obálenice se ještě přiváže věneček sedící na temeni a tvořící protipól ke stužku. Dále se uváže pentla na čelo, na kraji pošitá patáčkovou portou a prostor mezi ní a obálenicí se stužkem zaplní perličkami bohatě pošitá kánka. Celé pentlení je posazeno dozadu, takže je vidět část vlasů. Takto ustrojena chodila na zdavky nevěsta a starší a mladší družička, ostatní družičky měly obvykle na hlavě věneček z bílých textilních anebo voskových kvítek, jaký běžně v Nivnici nosí i nevěsty.

Důležitou obřadní součástí byla úvodnice či plachetka s širokou vlnou vyšitým středem lemovaným po stranách výšivkou jako na rukávcích. K obřadnímu kroji se braly zpravidla vysoké boty, nabíračky.

Ženich byl kromě základních součástí svátečního kroje nápadný výzdobou klobouku, kterou tvořila vonice obtáčející dokola klobouk doplněná rozmarýnem. V puntu nohavic obvykle měl vyšívaný šátek jako dar od nevěsty. Družbové na svatbě se také odlišovali od ostatních – tentokrát dlouhým snítkem rozmarýnové vonice připjaté na modrém lajblu s růžou.

K obřadnímu oděvu řadíme také smuteční kroje. Starší ženy oblékaly smuteční bíle vyšité rukávce na obojku, které byly jinak nezdobené. K nim se nosila soukenná kordula, šorec, černý saténový nebo brokátový fěrtůšek, bílé tráčky a na hlavu modrotiskový barvenický šátek zvaný černá barvenica.

Použité zdroje:

KLVAŇA, J. 1918. Lidové kroje na Moravském Slovensku. In NIEDERLE, L. ed. Národopis lidu českoslovanského. Díl 1, Moravské Slovensko. Svazek 1. V Praze: nákladem Národopisného musea českoslovanského, 1918, s. 180–185.

KONDROVÁ, M. 2010. Dolní Němčí: současný kroj. In Na paletě krojů. Slovácké slavnosti vína a otevřených památek. Uherské Hradiště: Nadace Děti-kultura-sport, 2010, s. 296. ISBN 978-80-254-7930-8.

PROVODOVSKÁ, V. 2017. Řemeslo jak vyšité. V Uherském Brodě: Muzeum Jana Amose Komenského, 2017. 269 s. ISBN 978-80-904525-7-2.

TARCALOVÁ, L. 2014. Tradiční úprava hlavy: (odborná publikace s přílohou filmového dokumentu). II., 3. část, Úvazy tištěných šátků na Moravě. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2014. 149 s. Lidová řemesla a lidová umělecká výroba v České republice. III. řada, Tradiční postupy lidového odívání. ISBN 978-80-87261-95-8.