Kopaničářský kroj můžeme zařadit k horskému typu oděvu. Moravské Kopanice patřily k nejodlehlejším a nejchudším krajům Slovácka. Díky své izolovanosti a historickému vývoji území osidlovaného v několika vlnách kolonizace se v kroji dochovala řada archaických prvků, krojových součástek i střihových konstrukcí a výzdobných prvků, včetně zachování některých původních technik hotovení krojových součástí.
Kopaničářský kroj oblékali obyvatelé obcí Starý Hrozenkov, Vápenice, Vyškovec a Žítková. K oblasti moravských Kopanic je někdy také přiřazována obec Lopeník, respektive kopaničářské usedlosti v okolí Lopeníka. Krojově však spadá Lopeník k okrsku lidového oděvu oblékaného v Březové. Kopaničářský kroj sami obyvatelé okolí Starého Hrozenkova nazývají jako kopanický. V mnoha ohledech vykazuje příbuzné znaky s lidovým oděvem sousedních obcí západního Slovenska.
Dětský kroj
Děti byly po narození oblečeny do kartounové čepičky a košilky, obvykle přešité ze starších krojových součástek matky nebo starších sourozenců. V lepší košilce a čepičce často vyšité obdobně jako kroj rodičů a zabalené do úvodní plachty nesla kmotra krstná matka dítě pokřtít. Ve všední dny nosily děti do 6 let jednoduchou košili z hrubého konopného plátna vepředu rozstřiženou. Děvčátka nosila místo košile rubáč ze zřasené dolní části a opléčka přichycený jednou šňůrkou přes rameno, opět ve předu rozstřižený. Košilky se šily dlouhé, aby z nich děti brzy nevyrostly.
Šaty, odpovídající pohlaví jejich nositele se všemi krojovými součástkami shodnými s kroji rodičů, dostávaly děti až v době, kdy už chodily do školy. Školní docházku začínaly zpravidla v nově ušité konopné dlouhé košili, která byla stejná pro chlapce i děvčata. Josef Hofer, který působil v letech 1910 – 1920 jako katolický kněz ve Starém Hrozenkově popsal potíže učitelů, kteří chtěli při nástupu dětí do školy rozdělit děvčata a chlapce. Podle jednotného oblečení se na pohlaví dítěte usoudit nedalo, proto údajně používali učitelé jednoduchý trik: požádali děti, aby se vysmrkaly do košile. Děti tak košili nadzvedly a učitelé pak snadno rozdělili děvčátka od chlapců. Během školní docházky, zpravidla až kolem desátého roku, dostávaly postupně děti obdobné součásti oděvu, jaký nosili jejich rodiče.
Ženský kroj
Základní součástí ženského oděvu byl konopný rubáč – tedy spodní košile sešitá ze dvou kusů. Těsně k trupu přiléhajícího oplečí a dolní části nařasené až měchovité, jak ji popisuje Josef Klvaňa. Na rubáč se oblékaly rukávce příramkového střihu s dlouhým stánkem a dlouhými rukávy, nařasenými a vsazenými do manžet – liamčeků. Rukávce měly výšivku v typických tlumených barvách s převažující tmavě červenou až fialovou barvou na náramenících (príramek), předních dílech (dolu prsima), na vrapené části rukávů u manžet (sbery) a manžetách (ljamčekoch). Manžety ukončující dlouhý rukáv, který se obvykle nepodkasával, nepřibraly na rozdíl od krojů v dalších okrscích Slovácka krajkový volán kadrli.
Výjimečnou a starobylou součástí kopaničářského kroje je zadní plisovaná sukně sešitá s vestičkou (živůtkem) zvaná leknica. Nejstarší leknice, zvané na Kopanicích také letnice, byly konopné, později se začaly šít také z bavlněného plátna, a dolní řasená část ze vzorovaného piketu. Leknice byly tvořeny dolní řasenou částí, která byla vepředu nesešitá a u horního okraje hustě za mokra navrapená. Vrapy zajišťovala výšivka (sbery) a pruhem další výšivky (ljamec) byla dolní část spojena se živůtkem (životek).
Přes leknicu se přivazoval červený vlněný pás sak ukončený červeno zelenými velkými střapci nazývanými gomba.
Jako poslední kus oděvu si žena opásala úzkou přední sukni – zásceru, která mohla být ke všední příležitosti z bílého nebo červeného kartónového tisku nebo modrotisku (prešporská), případně záscera vyšívaná. Prešporská modrotisková záscera byla obvykle přinášena z Uher, kam se chodilo na sezonní práce. Vzor byl proveden v bílé, žluté i zelené barvě. K nejhonosnějším záscerám patřily vyšívané bílé, s vloženým příčným pruhem tzv. žilinské roboty. Ten byl tvořen prolamovanou krajkou s motivem pávů, prodávánou podomními obchodníky ze Slovenska.
Při nepříznivém počasí přehazovaly ženy přes hlavu bílou plachtu obrus. Obrus přehodily přes hlavu, křížem přeložily přes prsa a vzadu podvlekly pod vlněným pásem sakem. Jako svrchní součást ženského kroje se v chladném počasí oblékala halena známá z mužského kroje, přepásaná v pase opět vlněným sakem. V zimě oblékaly ženy krátký kožíšek shodné výzdoby a střihu jako mužské kožíšky, avšak zdobené malými střapečky vlny, zvanými kystky.
Na hlavu se uvazovaly jako v jiných oblastech červené turecké šátky nazývané zde ručník, uvázané pod bradu na babušu. Vdané si šátek uvazovaly na záušničky a pod šátek si nejprve vkládaly tzv. kontulu. Zvláštní pokrývkou hlavy je u kopaničářského kroje čelenka. Vyšívaný úzký pruh uvazovaný v týle je pozůstatkem šatky. Tu svobodné uvazovaly po přeložení přímo na vlasy, vdané si oblékly nejprve čepec, ze kterého byla patrná pouze zadní vyšívaná část. Šatku nosily podle zpráv Josefa Klvani ženy velmi sporadicky ještě kolem roku 1885. Nejdéle se udržela jako součást svatebního pentlení kopaničářských nevěst.
Jako obutí se dochovaly v kopaničářském kroji krpce, do kterých se obouvaly pletené vlněné ponožky s černým geometrickým vzorem preplety, Již na konci 19. století se však nosily také vysoké holínkové bóty.
Kroj svobodných a vdaných
Kroj svobodných dívek se lišil pouze úpravou hlavy, kterou byla původně šatka. Svobodná děvčata si pokládala šatku přeloženou na poměrně úzký pruh přímo na vlasy a uvazovala ji vzadu pod vlasy spletené do copu lelíku. Podle popisu Josefa Klvani si dívky zaplétaly vlasy do jednoho pletence, který byl ukončen svazkem pentlí. Ženy si pod šatku uvázaly nejprve čepec. Ve druhé polovině 19. století postupně nahrazovaly šatku a čepec stejně jako v dalších oblastech Slovácka červené turecké šátky. Dívky si šátek vázaly na babušu, vdané na záušničky. Znakem vdané ženy byla jelítkovitá obálenka zvaná kontula, která se vplétala do vlasů.
Mužský kroj
Muži oblékali košelu zdobenou na přednici (fajka), límečku (obojek) a kolem zápěstí (ljamčeky) barevným vyšitím s typickou převládající tmavě červenou barvou. Sváteční košile měly rukávy navrapené a vsazené do manžety. Přes vrapy měly stejně jako ženské rukávce vyšité sbery. Všední košile šité z hrubšího konopného plátna, měly konce rukávů volné – bez manžet. Kopaničářská košile je starého pravoúhlého střihu, rukávy má ke stánku přišity dvojitým černým stinkem, u krku se zavazuje na dva páry šňůrek. Svobodný si uvazoval pouze jeden pár, ženatý oba páry šňůrek. Kolem přišití rukávů se z každé strany uplatnily až tři řady modrých nejčastěji však černých proužků zvaných mistry.
Kordulka – lajbrík z tmavomodrého až černého sukna je bohatě barevně vyšívaná. Hlavním motivem, který se na vestě uplatňuje, je tulipán a charakteristické jsou také dvě řady knoflíků na obou předních dílech.
V chladnějším období se přes ramena nosila přehozená halena z bílého hrubého sukna s širokým límcem zvaným hazucha. Hazucha byla v dolní části černě lemovaná a na přeložení límce měla halena klopy s černými výložkami a červeným zoubkovým lemováním. V zimě se oblékal krátký hnědý kožich zdobený aplikací červené kůže, přes který se ještě mohla přehodit halena. Při práci se v zimě nosily také vlněné rukavice pletené na formě.
U kopaničářského kroje je možné se setkat s nohavicemi bílé barvy z podomácky vyráběného sukna huně, zdobené modrým šňůrováním. Na Kopanicích se však rozšířily i nohavice tmavomodré, které se začaly nosit v kombinaci s holínkovými botami ještě před koncem 19. století.
Klobouk širáček je u kopanického kroje malý s kulatou stříškou, zdobený barevnými vlněnými střapečky. Původní klobouky byly větší s kulatou hlavou a širší ohrnutou stříškou. V zimě se nosily čépky s vysokým lemem z černé beránčiny. V meziválečném období se setkáváme také s městskými klobouky s širokou rovnou stříškou.
Také muži obouvali krpce, do nichž nosili vlněné pančuchy sahající do poloviny lýtek. Pančuchy měly černý geometrický vzor obdobně jako ženské, ale vzory obou pohlaví se odlišovaly. K modrým nohavicím, které jsou vývojově mladší, se krpce nenosily. Již před rokem 1900 se začaly obouvat vysoké holínkové bóty.
Pracovní kroj
Kopaničářský pracovní kroj tvořily obvykle obnošené součástky kroje svátečního. Ženy vždy oblékaly všechny krojové součástky rubáčem počínaje a záscerou konče. Záscery k pracovnímu kroji byly obvykle z jednoduchých tisků. Jako pokrývka hlavy při práci na poli se v meziválečném období uplatnily místo tureckých šátků menší tiskové nebo červené kašmírové šátky uvázané v týle. I na moravské Kopanice začaly z dolňáckých obcí pronikat před rokem 1940 jupky, které se zde však oblékaly spíše výjimečně a v kroji nezdomácněly. Muži oblékali k práci v letním období plátěné gatě traslavice z konopného plátna s otřepenými dolními okraji nohavic. Pracovní košela měla obvykle nezdobené rukávy s volným ukončením bez manžet.
Obřadní kroj
Obřadní kroj se specifickými krojovými součástkami můžeme na moravských Kopanicích popsat především u svatebního oděvu.
Stejně jako v jiných lokalitách byla důležitá úprava hlavy nevěsty. Pentlení, nazývané parta, nevěsty a družiček na Kopanicích se skládá z několika částí. Nejprve se vlasy v týle upravily do vrkoče, který se obtočil kolem hlavy. Přes vrkoč se do týla upevnily pentle splývající na záda, v horní části ještě přeložené napříč několika řadami pentlí obšitými patáčky. Přes čelo se ovíjela vyšívaná, na úzko složená šatka, nad kterou se přivazovala parta – stuha pošitá perličkami a zrcadélky. Na temeno hlavy se přivázal k partě korunkovitý věnec doplněný zelenými rozmarýnovými větvičkami. Posledním znakem nevěsty byla úvodnice (prosceradlo úvodnické), uprostřed vyšitá a na koncích zdobená třásněmi či paličkovanou krajkou.
Obdobně upravenou hlavu jako nevěsta měly o svatbě původně také družičky jen s tím rozdílem, že nenosily partu – stuhu pošitou perličkami. Již po roce 1900 družičky začaly místo složitého pentlení nosit věneček z textilního kvítí posazený na čele.
Ženichův kroj se lišil od svátečního, pouze vonicí na klobouku zvanou péro. Postupně se vonice přesunula z klobouku na levou stranu lajbríku – vesty. Podobnou voničku jako ženich nosili také družbové, kteří ji dostávali o svatbě od družiček, ženichovi ji připínala na klobouk nevěsta.
Použité zdroje:
GABRHELOVÁ, T. 2013. Archaické prvky v lidovém oděvu z oblasti Moravských Kopanic. In Folia ethnographica 47/1. Brno: Moravské zemské muzeum Brno, 2013, s. 53–64.
Historie kopanického kroje. [online] Dostupné na: http://www.cecera.cz/index.php?lan=cz&page=kroj
HOFER, J. 1940. Život na starohrozenkovských Kopanicích. Narození kopaničářských dětí. Lidová tvorba r. 1, duben – květen 1940, č. 3–4, s. 4–7.
HOFER, J. 1940. Život na starohrozenkovských Kopanicích. O oděvu dětí. Lidová tvorba r. 1, červenec - srpen 1940, č. 6–7, s. 10–11.
KLVAŇA, J. 1923. Kroj kopaničářský. In Moravské Slovensko I, II. Praha: Národopisná společnost českoslovanská, 1923, s. 206–211.
Kopaničářský kroj. In BROUČEK, S. a JEŘÁBEK, R. eds. 2007. Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Etnologický ústav AV ČR, v.v.i., Ústav evropské etnologie FF MU v Brně, 2007, s. 394–395. ISBN 978-80-204-1450-2.
